Bez ohledu na příčiny vzniku ukrajinské války jsou nyní Západ a Rusko zapojeny do širší konfrontace, která se neomezuje pouze na vojenský boj. Středobodem snahy Západu způsobit Rusku bolest jsou „ekonomické zbraně“, které byly nasazeny v bezprecedentním měřítku. Velká naděje byla vkládána do myšlenky, že sankce způsobí Rusku tak zásadní bolest, že podkopou Putinův režim. Tyto naděje a očekávání však byly založeny pouze na zbožných přáních.

Nezápadní mocnosti – Čína, Indie, Brazílie, Mexiko a Jižní Afrika – prostě odmítly hrát se Západem tuto hru. Ještě důležitější je, že západní vůdci se hluboce mýlili ve své představě, že Rusko je druhořadá mocnost, kterou lze jednoduše rozdrtit ekonomickou zbraní. Tato myšlenka je v rozporu s jakýmkoli reálným hodnocením faktů. Rudá armáda byla nejsilnější pozemní armádou na světě od poloviny třicátých do konce osmdesátých let a na počátku 21. století Putin po krátkém období stagnace ruskou armádu opět oživil. Ta zažila od nástupu Putina k moci řadu malých válek, které prokázaly její operační a taktické schopnosti. Díky svému jadernému arzenálu se Moskva od konce sedmdesátých let těšila strategické paritě se Spojenými státy, což jí umožnilo odradit Washington od přímého zásahu do ukrajinské války. Prezident Biden totiž pragmaticky vyloučil vyslání amerických bojových sil k přímému zapojení do konfliktu.

Ruské HDP je možná malé, ale Rusko je spolu s USA jedním ze dvou států mezinárodního systému, které mohou relativně bez újmy přežít v naprosté autarkii. Rusko skutečně není závislé na světě kvůli těžko nahraditelným věcem – naopak svět je závislý na Rusku. Ovládá významnou část světových zásob energií, kovů, hnojiv a potravin. Výsledkem je, že ekonomická válka Západu proti Rusku generuje ohromný úder v podobě nebetyčně vysokých cen komodit a je matkou všech inflačních šoků pro světovou ekonomiku. Stejně jako by bylo uvalení hospodářské blokády na Saúdskou Arábii receptem na sebepoškozování, pokusit se ekonomicky uškrtit Rusko je podobně hloupá strategie. Zhroucení rusko–západních vztahů vyvolalo potravinovou krizi, energetickou krizi a široce založený inflační šok, jaký svět nezažil od ropné krize v sedmdesátých letech. Takže rusko–západní konfrontace je pro svět jako celek extrémně nákladná. Mezitím ruská pokladna přetéká z vývozu komodit.

Nejde jen o to, že uvalení sankcí na Rusko je velmi nákladné pro Západ a zbytek světa. Zdá se, že Bidenova administrativa a demokraté pohoří na inflaci. Oblíbenost prezidenta klesla pod 40 %. Demokraté v listopadu téměř jistě ztratí kontrolu nad Kongresem. Těžko lze popřít, že největší hrozbou pro demokraty je inflace. A inflace je alespoň částečně pod Putinovou kontrolou – může otáčet knoflíkem nahoru a dolů, aby maximalizoval šíření bolesti na Západ. Bidenova sázka na Ukrajinu s sebou nese riziko, že by demokraté mohli být po zbytek dekády vyřazeni z moci. Putin bezpochyby udělá vše pro to, aby nahradil Bidena Trumpem. Může velmi dobře uspět. Místo toho, aby Západ změnil režim v Rusku, je to Rusko, kdo pravděpodobně uspěje v navržení změny vlády v USA. Existuje nějaký způsob, jak se tomuto scénáři vyhnout?

Opět je třeba vidět věci tak, jak jsou: zdrojem problému je špatné vnímání „ruské slabosti“ Západem. Americká politika je založena na předpokladu, že Rusko je slabé a Západ silný. Avšak tento předpoklad je neopodstatněný. Pokud jde o to, co my můžeme nabídnout jemu a co on nám, je to Putin, kdo má navrch. Washington se připravuje na vleklý boj, jehož cílem je vykrvácet Rusko prostřednictvím zástupné války na Ukrajině a používáním ekonomických zbraní. Tato politika je založena na myšlence, že čas je na straně Západu. Tento předpoklad, stejně jako předpoklad ruské slabosti, je chybný.

Biden svou současnou politikou značně riskuje, že místo Ruska budou politicky destabilizovány USA. Ukrajinské zájmy nemusí být nutně v souladu s těmi americkými nebo západními. Kromě toho mají Američané jako poskytovatelé peněz, zbraní a taktických zpravodajských služeb na Kyjev silné páky. Za prvé by měli tyto páky využít k tomu, aby dostali Ukrajince co nejrychleji k vyjednávacímu stolu – dříve než by oni sami preferovali. Za druhé by USA měly stanovit, co si od diplomatického urovnání slibují (např. svobodná Ukrajina bez ruského nátlaku). Za třetí, Západ musí připustit, že Ukrajina nikdy nebude součástí NATO. Východiskem produktivní diplomacie je ukrajinská neutralita. Díky vypjatým demonstracím síly na obou stranách jsou nyní dveře otevřené pro diplomatické řešení ukrajinské války. Washington dříve či později dojde ke zjištění, že doma i v zahraničí existuje značná podpora pro principiální mírovou politiku, která Ukrajincům prospěje, aniž by přitom ničila západní ekonomiku. Ostatně, Bidenovi poradci v soukromí diskutují, zda by ukrajinský prezident Zelenskyj neměl pozměnit definici „vítězství“ a přiznat možnost, že se území Ukrajiny nenávratně zmenšilo.

Ukrajinská válka při zpětném pohledu může vypadat velmi podobně jako zimní válka (sovětsko–finská) v letech 1939 – 1940, ve které navzdory mnoha zvratům a těžkým ztrátám způsobeným Finy nakonec zvítězil sovětský parní válec díky naprosté materiální převaze. SSSR anektoval území Karelské šíje kolem Ladožského jezera, ačkoliv si Finsko uchovalo nezávislost.